Nebelvírská výprava lvíčat do Zakázaného lesa

Odbila osmá, už je to tu! Rychle vstupenky, zápis seminářů a jde se na to!

Není nad krásný prosluněný den v temném Zakázaném lese s ukecanými hlavami. Jedna z nich projevila zájem o Zronku. Byli jsme z toho velice vyjevení. Jen Emi hlavu poplácala, čímž jí více nabodla na kůl. S moc velkým nadšením ze strany hlavy se však nesetkala.

Celá tato výprava se konala pod záštitou B. A. Lecter. Než si madam vyřídila potřebnou dokumentaci, někteří prváci se pokusili okrást Emu o langoš a dát jej hlavě, protože se jim zdála hladová. Okukovali jsme zvědavě hlavy ze všech stran, když v tom najednou, kde se vzala, tu se vzala vousatá postava! To že má zelený háv, či lucernu, neodradilo Seraphine a další myslet si, že se jedná o Santa Clause. Jako by zapomněli, že nejsou v Americe (tady přece máme Ježíška), že jsme v lese a vůbec nejsou Vánoce. Hádali jsme všichni, o koho se jedná. Já hádala, zda se nejedná o Brumbála, ten přece taky jedl fazolky ...Kvůli balíčku bonbónů Seraph napadlo, že se může jednat o nebezpečí a o zloděje dětí, co láká na sladkosti. V dnešní době problém nevídaný i ve světě kouzelnickém.

Naštěstí šlo jen o utrápeného pana Bertíka Fazolku.

Hlavní otázkou však bylo, jak se vlastně získávají tyto fazolky? Kde se jen berou? Že by někde opravdu rostl Fazolkovník?

Vydali jsme se tedy hlubokým lesem, cestou necestou.

Zatimco Denvlad sbírala potkánky a jiní spolužáci kytky s latinským názvem, začínalo být čím dál víc šero. Vypadalo to, jako by nás ta tma chtěla každou chvíli sežrat.

To zapříčinilo, že někteří, jako Sarin, našlapovali velmi opatrně. Já to osobně vzala přes kaluže. Představte si, mířili jsme na duhový most! Jak asi chutná? Seraphine se divila mému myšlení, proč bych chtěla jíst most. Jenže mi výstižně bylo vysvětleno, že chutná jako cukrová  vata.

Kdyby někoho zajímalo, Seraph všem osvětlila pravý význam lucerniček - jsou prostě na okrasu. Zatímco, jak jsem zmínila, během cesty někdo sbíral květiny s latinským názvem, Sarin to bral originálně - proč nesbírat děravé ponožky! A dokonce ta, kterou minulý týden oplakal. No fuj, není vypraná a on se s ní tady chlubí. Vyhodit ji nechtěl... A tak vznikl Ponožkový muž. 

Tu a tam musel někdo podlézt strom. Jen Seraph se asi pokusila strom nabrat hlavou, odnesla si pořádný otřes mozku. Pár hub se tomu myslím i z dáli zachichotalo. Pak už bylo vidět loajálnosti této vřavy, která snad skoro celá pomáhala této osůbce. Při svém blouznění prý viděla Emu odhazovat jídlo. Její výmluvu, že ho ztratila, však nikdo nezbaštil.

Šli jsme dál a dál a zdáli byla slyšet zurčící voda.  Hledali jsme, kdepak asi je, dokud ji někdo nenašel svou botou. Naštěstí se nám však Emi neutopila. Bránila si svoje jídlo před vodou, před prváky jej však neuchránila.

Madam Barb jasně zavelela, že potřebujeme pořádné světlo. Ptala se nás, jaké kouzlo na světlo známe: moje Abrakadabra a škrtnutí sirkou nezabralo. Les mi ho naštěstí sfoukl. Správné kouzlo bylo Lumos, které vyřkla jako první Arya.

Všichni jsme zvolali Lumos a nakonec i Lumos maxima a najednou se před námi objevil duhový most. Krása - jak řekl Sarin: "Žjůva u Snapeovic pomády, to je nádherňajs!"

Přes nádhernou duhu jsme se vydali rovnou do Fazolkových dolů a představte si - to byste nečekali, jak se nakonec ty fazolky těží.

Museli jsme začít říkat zaklínadla na 4 verše a každé mělo být úplně jiné. To ale bylo kouzel a jak to tam vonělo! 

Fazolkovou hmotu jsme házeli do víru, mířícímu k panu Fazolkovi.

Tolik hmoty jsme odlámali, že to tam tak krásně vonělo, až jsme přilákali trolla. A on vypadal jako moje teta! Někdo se schovával a někdo panikařil.

Madam Barb nás nahnala do levitujícího portálu tak rychle, že jen Seraphine zamávala trollovi na rozloučenou, Sarin jej chtěl přeprat pomocí levitačního kouzla se stromem. Nic z toho se díky Merlinovi nestihlo.

Vír nás navířil k panu Fazolkovi. Ten nás odměnil za naši těžkou práci spoustou fazolek. Emi byla plumpnutá a my museli pěkně po svých dokráčet do Velké síně.