Poznáváme Nebelvírské: Elbereth Gilthoniel

Tři nejdůležitější životní události jsou pro mne bezpochyby tyto:

1. Když mi kamarád na moje fňukání nad životem řekl: „TAK S TÍM NĚCO DĚLEJ!“

Zní to banálně, ale pro mne to byla velká facka (protože mne nepolitoval), a tak důležité AHANOJOVLASTNĚ!, že to považuju za naprosto přelomový okamžik ve svém životě... A od té doby se začaly dít div... - usměje se -

2. Když mi do života vstoupil můj muž.

3. Když přišel na svět náš syn.

Že to není adventure hra, kde si člověk udělá nějakou postavičku a běhá po animovaném hradě jako Prince of Persia. - směje se - Že to není žádná sekta (což si třeba myslela moje máma). Že to je místo, které hodně podporuje představivost a tvorbu, schopnost se učit, chuť objevovat a hledat řešení. 

A že je to zadarmo – to  mi dodnes přijde naprosto fascinující.

Přichází mi na mysl jedna nedávná vzpomínka.

V současné době žijeme s rodinou v Německu. Zdejší jazyk ovládám na úrovni naprosto základních slov, se kterými si vystačím při nákupech, ale na konverzaci to opravdu není. 

Můj muž přišel s tím, že nás pozvali na večeři Frank s Marion (jeho bývalý kolega se svou ženou). U těch lidí už jsme byli několikrát, vždycky to však byla spíš nahodilá návštěva, nikdy pozvání na večeři. Nezapírám, že mne tato setkání příliš netáhnou, ale mému muži na tom záleželo. Zeptala jsem se, jestli budeme brát něco s sebou (protože německá mentalita je trochu odlišná od té české, tak nevím, jak to tady chodí). Můj muž vymyslel, že by bylo skvělé, kdybych upekla ty citronové sušenky, co jsme měli nedávno, že byly supr a Frank takové věci rád. Okey, v noci jsem pekla, aby druhý den byly sušenky. Vytáhla jsem je po večeři, když přišla řada na čaj.

Musím říct, že rozpačitější rozpaky bych jen těžko hledala... 

Za prvé bylo vidět, že naši němečtí hostitelé vůbec neporozuměli, proč jsem něco takové přinesla, a naznačili, že to není moc vhodné, a že takové věci nejedí. Frank jednu ochutnal, Marion se tvářila přísně a pohoršeně. Na odchodu mi krabičku se sušenkami vrátila a z gest i atmosféry jsem vydedukovala, že to opravdu nebylo vhodné, rozhodně to jíst nebudou a mám si to odnést. Multi rozpaky... V cizí zemi, v cizí kultuře, v cizím jazyce, jsem udělala nějakou společenskou botu, kterou navíc můj muž v zápalu konverzace mimo jídlo vůbec nepostřehl, takže jsem v tom byla sama...

Naprosto bezkonkurenčně nejraději cestuji se svým mužem. 

Preferujeme roadtrip style, ve kterém je svoboda, kolik toho ujedeme, kde se zastavíme, kdy vyrazíme, co budeme jíst a kde budeme spát.

Můj muž je střelec, takže se toho mnoho děje neplánovaně, nahodile, bezprostředně, díky čemuž se mohou stát věci, které bych doma já jako váha plánovala dlouhé dny, a nikdy bych je nevymyslela do takové dokonalosti, v jaké se obvykle doopravdy stanou prostě jen tak.

Jejej, přezdívej jsem za svůj život už dostala hodně...

Na hradě mi třeba Nebelbrach říká Reth. V mém ranném studijním životě jsem ho oslovovala jako Brachu. Moc se mu to nelíbilo, tak se ptal proč. Mně to přišlo jako úplně přirozené oslovení, mnohem víc než Nebe, Nebíku nebo Nebíčku, které jsem později odposlouchala v koleji, ale z nějakého důvodu mi prostě nešly přes hlasivky. Tak mi to oplatil a začal mi říkat Reth, asi abych si vyzkoušela, jaké to je. A máme to tak spolu dodnes. - usměje se -

Pahorek, ze kterého je vidět Slonovinová věž ve Fantázii. - zasní se -

Jsem fakt mrňavý prcek, můj otec se ptá, jak moc mám ráda tatínka, a já si můžu ručičky roztrhat do stran, abych mu ukázala, že tááákhle!

Můj muž, když přijde ze sprchy. - zazubí se -

Já si myslím, že máma je v obou světech máma. - zasměje se -

Neupekla bych citronové sušenky na návštěvu v Německu. - směje se -

Vzhledem k jejímu zenovému vyklidnění v úplně jakékoli situaci bych se rozhodně zeptala: JAK?! JAK TO DĚLÁ?!

Podzimní babí léto... Ranní mlhy, co se líně táhnou po zemi, přes den kolem 21°, polojasno, ve městě na tričko, v přírodě na mikinu, a takové to příjemné akorát vlhko, které se dobře dýchá.

Jaká kouzla dneska vytvoříme. Jaké prastaré magii budu dnes zase moc být přítomna.

Pocit vyživujícího naplnění z toho, co zrovna teď dělám. Ať už to napříč časem bude cokoli.

Děkuji Elbe za všechny zodpovězené otázky a všem čtenářům, kteří dočetli až sem.

Na shledanou v příštím díle Poznáváme Nebelvírské.