NEBELVÍRSKÉ SKLENÍKY I. : AČOKČA

Před dlouhou dobou, za sedmero horami, za sedmero řekami… ne, už doopravdy! 

Je to už několik set let, co byly založeny Bradavické skleníky. Známe je z příběhů. Jejich krása a hlavně obsah, byl nesmírně cenný. Jenže, jak je nám známo, po jisté válce, dostaly ohromně na frak. Některé rostliny se podařilo zachránit a bylo nutné je na nějakou dobu odvézt jinam. Na jiných stanovištích se některé druhy úspěšně rozmnožily, a tak mohly vznikat skleníky na mnohých školách pro kouzelnickou mládež.

Zdroj obrázku: harrypotterfanczech.fandom.com

V naší škole se o skleníku dlouho mluvilo, ale nikdo nevěděl, jak do toho. Až nás jednoho lunárního svátku navštívila sama profesorka Pomona Prýtová a zanechala nám jeden výtisk svého díla „Tajemství kouzelného skleníku“. Protože knihu podepsala, byla dlouho zařazena mezi památeční díla a nikdo se ji  neodvážil vypůjčit. Až přišla na brigádu do knihovny jistá studentka Nebelvíru Andromeda Irisa Lowelaye, která dané dílo ve volných chvílích přečetla. Tato kniha ji tak inspirovala, že se rozhodla podat žádost na Ministerstvu kouzel a založit ve škole skleník. Dokonce se jí podařilo získat i sadu původních rostlinek, které se zachránily. Skleník tedy začal jako malý projekt studentky, která věřila, že je to něco, co brzy samo sebe přeroste. A tak se také stalo!

Dnes se ve velkých sklenících pěstuje nejen zelenina do kuchyně, ale hlavně bylinky a přísady, které jsou pak využívány do hodin lektvarů. Rostliny jsou ze všech koutů světa. Navíc se nám dostalo té cti, že zde můžeme pěstovat i rostliny, na které je nutné dostat povolení od Ministerstva kouzel. To, co započala rudá kolej, se stalo celohradní záležitostí. Každá kolej tu má svůj koutek. A původní nebelvírské skleníky? Ty jsou stále živé a otevřené pěstitelským experimentům nadšených lvíčat.

ČAROVNÁ AČOKČA, TĚŠÍ MĚ!

Čas od času ve sklenících dochází k úklidu. Hlína z nepopsaných květináčů se sesype na jednu hromadu, přeseje a čeká na další použití. Tímto způsobem pravděpodobně vznikla Čarovná Ačokča. Druhá polovina názvu patří bujně rostoucí liáně, kterou si ochočili poprvé v Peru původní obyvatelé – Inkové. Je vzhledem i chutí kříženec mezi paprikou a okurkou, také odtud vzniklo označení paprikookurka. Dosahuje okolo pěti metrů a plody se sklízí zhruba 3 až 4 měsíce od zasetí. Záleží na podmínkách, ale většinou je tato rostlina velmi odolná a bujná.

Zdroj obrázku: semenaonline.cz

Čarovná Ačokča má jedlé plody, ale dá se jíst i čerstvě naklíčená. U plodů se ale doporučuje vyjmout semena, neboť jsou tvrdá (a navíc duhová). Zase to ale má své plus a můžete si z nich vysít Ačokču znovu. Plody se konzumují buď ještě maličké, kdy mají hráškovou chuť, můžete je přidat do salátů a polévek, či chroupat jen tak. Samozřejmě se konzumují i velké a vyzrálé plody. Ty se po vyjmutí semen mohou opékat, zapékat a jinak kulinářsky užívat. Ačokča sama o sobě má blahodárné účinky na kouzelnický organismus. Snižuje krevní tlak a pomáhá, jste-li nemocní cukrovkou, a to díky vysokému obsahu fenolů. Některé kouzelnice ji nakládají s jinými druhy zeleniny nebo zavařují podobně jako klasickou okurku.

Zdroj obrázku: vtech-baby.cz 

A co vám říci k duhovým vlastnostem? Jestliže míříte na ples, vychladlý odvar ze semen kouzelnické Ačokči, kterým spláchnete své vlasy, jim dodá duhové odlesky. 

Ať vám to roste!

Una Vinona Flare

.