Zakletá knihovna - kapitola 3

Nevím, co se stalo. V jednu chvílí stojím v klubovně Lví Tlapou a vedu poradu, v další jsem v nádherné knihovně, a hned na to stojím v…

Počkat, cože? Právě nade mnou letí anděl! Přede mnou cupitá vydra ve žluté vestičce, a kolem prochází pár divně vonících lidí.
Začíná mi to docházet. Rozhlédnu se kolem a všimnu si, že stojím na Starém náměstí a přede mnou je šílený dav, který čeká, až se bude moct dotknout Srdcové brány.
Po paměti se rozběhnu přes náměstí, až k staré ošuntělé budově, na které by měla stát cedulka Gryfovo starožitnictví, jenže tam není, takže to znamená, že Micah a Sandriel už jsou po smrti. Oddechnu si, protože představa, že mě nahání Kristallos mě nějak neláká.
Pomalu dojdu k nábřeží Istru, posadím se na lavičku, sleduji poklidnou hladinu řeky a přemýšlím co dál.
Z přemýšlení mě vyruší až hluboký mužský hlas: „Ahoj, ty tady musíš být nová,“ říká kdosi. Otáčím se a ocitám se v tváří v tvář Korunnímu princi, Rhunovi Danaanovi, Dítěti hvězd.
„Já…,” koktám, „ano, svým způsobem ano.” Začnu se rozpačitě usmívat.
„Jak to myslíš, že svým způsobem?” zkoumavě se na mě zahledí a všimne si mé hůlky. „Co si zač? Ke kterému Rodu patříš?” jeho hlas začíná nabírat na ostražitosti.
„Jmenuju se Niobé, a vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostala. Byla jsem ve zvláštní knihovně a když jsem otevřela jednu knížku, tak jsem se tu ocitla,” vyklopím celou pravdu a doufám, že mi pomůže. Jenže Ruhn jen kulí oči, zvedá se a poodchází o pár metrů dál. Sleduji, jak tlumeným hlasem někomu volá.
Vmžiku vedle něho přistává krásný muž se šedými perutěmi. Hunt Athalar. Jak moc by bylo blbý, kdybych si od nich vyžádala autogram? Pomyslím si a musím protřepat hlavou, abych z ní vyhnala všechny nesmyslné myšlenky a mohla se líp soustředit.
„Ahoj Niobé, já jsem…,” nestíhám větu ani dokončit. Vyskakuji z lavičky a křičím: „Hunte!"

Oba se na mě dívají vyjeveně, a než jim dojde co se děje, už je u mě Ovčák. Obří černý pes, speciálně vycvičený Helem. Chytá mě za ruku a uhání se mnou směrem ke… ke kánalům? Nestihnu ani vyjeknout a už stojím po kotníky ve špinavé vodě, a kolem mě tiše stojí několik Ženců.

Teprve teď začínám pociťovat pořádný příval strachu. Tohle nevypadá dobře. Ale ani v nejmenším.
„Tohle ti posílá sám Apollion,” říká Žnec hlasem starým i mladým zároveň a podává mi papírek.
Roztřesenýma rukama přebírám papírek a schovávám ho do kapsy, aniž bych si ho nějak prohlídla. Chci se zeptat, co po mně princ Helu chce, ale než stihnu otevřít pusu, začne vibrovat podlaha a vzduch se plnit éterem. Otáčím se a pozoruji Hunta obklopeného blesky. Najednou mi dochází, proč dostal přezdívku Umbra Mortis. Ženci zaječeli a najednou jsou pryč. Doteď jsem netušila, že mrtvoly umí tak rychle utíkat. Nyní Hunt upírá pozornost na mě. V jeho očích se zrcadlí nepochybný zmatek a prozíravost. Hlavou mi kyne, ať ho následuji, a tak se za ním vydávám ven z kanálu, kde na nás čeká Ruhn.

Mlčky docházíme až k jedné budově na kraji Starého náměstí, poté výtahem někam nahoru a najednou stojím v bytě Bryce Quinlanové, které na mě civí stejně vyjeveně, jako já na ni. 
„Tuhle jsme našli dnes sedět u Istru. Volal jsem Naomi, podívala se na záznamy a prý se jen tak, zčistajasna, objevila na Starém náměstí a nikdo neví co je zač. Ona sama neví, k jakému Rodu se řadí,” oznamuje Hunt a tváří se při tom dost vážně.
„A co já s tím? Jsem snad místodržící?” ptá se Bryce.
„No my si mysleli, vzhledem k tvé posedlosti k záhadám, že se na to podíváš s námi,” nevzrušeně dodává její bratr.
Bryce si mne kořen nosu palcem a ukazováčkem, načež si povzdechne. „Jako, asi i jo, kdybys o mně nemluvil jako o nějakém závislákovi na adrenalinu!” mračí se na Ruhna.
Hunt si jejich menší sourozenecký hádky nevšímá a otočí se ke mně. „Co po tobě chtěli Ženci?” ptá se bez okolků.
„Prý mi Apollion posílá tohle,” vyndávám  papírek z kapsy a otvírám ho před Huntem.
Oba civíme na větu, která tam byla napsaná. Ad vitam aeternam, a pod ní  prapodivný klikyhák. Přejdu prstem po papírku a v tu chvíli stojím zpátky v knihovně.

„Další je zpátky!" vítá mě úlevný výkřik slečny Eillen.
„Nezahazujte ho!" vykřikne v současnou chvíli neznámý muž, a já mám co dělat, aby mi zahozený papír neuletěl.
„Je to kouzlo, kterým máme zachránit knihovnu," šeptne mi do ucha Prin.
„Jak už jsem říkal, nežádal jsem o studenty. Vlastně já jsem nežádal vůbec o nikoho. To knihovna sama," otáčí se muž k madam Eillen. „Knihovna sama povolala své zachránce."
„Knihovna, o které nikdo nikdy neslyšel. Do které se nedá dostat. Jedině tehdy, když si ona sama usmyslí, že potřebuje pomoc. Pořád nechápu, proč se snažit," odpovídá madam ledovým hlasem.
„Je to knihovna, která uchovává veškeré příběhy. Nejen ty, které už byly napsány," vysvětluje kurátor a já si všímám, že tím madam zaujal. „Máme tu Inkoustové stezky i Boj o Dračí trůn. Jsou v sekci pergamenů, na kterých je příběh napsaný neviditelným inkoustem. Ve chvíli, kdy příběh dopíšete, kouzlem se pergamen promění v knihu a mým úkolem poté bude knihu zařadit do správné sekce knihovny."
„Co by se stalo, kdyby nějaký takový pergamen shořel?" dovoluji se vstoupit jim do rozhovoru.
„Shořel by s ním i nápad na příběh v autorově hlavě. Příběh by zemřel," dostane se mi vysvětlení. „Což by byla velká škoda. Každý člověk má ve své hlavě alespoň jeden příběh. Jen někteří jej dokáží nalézt, a jen zlomek z nich jej dokáže vložit do slov a předat světu."
Madam Eillen se tváří zamyšleně. Ani nevnímá, když kolem ní prochází Prin s knihou, ze které jsem právě vystoupila. Půlměsíční město – Rod nebes a dechu - září nápis do dálky a já cítím, jak se mi vkrádá na tvář úsměv z vědomí, že jsem před chvíli byla ve svém oblíbeném příběhu.
„Mimochodem, jednou se stalo, že si knihovna nevybrala správně," pronáší ten muž smutně. „Dodnes celý svět nezapomněl na tu krutou ztrátu."
„Velký požár?" ptá se madam a mně dochází, že oba mluví o požáru Alexandrijské knihovny.