5. okénko - Nebelvírský sraz v Brně

I přesto, že mudlovská opatření začala zpřísňovat, našlo se i tak 7 a půl odvážlivců, kteří i přes vzdálenost, sníh, restrikce a vysokou nemocnost dorazili (všichni zdraví) do Brna.

Pro mně a čarodítko začala cesta už v pátek v 11 hodin dopoledne, když jsme z Ostravy vyjížděly do Olomouce vlakem a pak přestoupily na autobus, aby ta cesta přeci jen rychleji utekla, protože přes přímou trasu hrozily vlakové výluky. 

Jak jsem si tehdy v pátek gratulovala k tomu, že jsem si vybrala tuhle skvělou kombinaci, jsem ještě netušila, co mě čeká za stejnou trasu i jízdu v neděli.

Abychom si s Nat víkend v Brně užily, vzala jsem ji večer do Hrádku plného hrátek (opravdu moc doporučuji pro děti do 6 let; sice neberou karty, jen hotovost, ale pro děti na proběhnutí a unavení i na pohrání - sami či s nimi, paráda, malé, útulné, plno hraček a zábavy).  Venkovní hřiště tady musíme navštívit v létě.

 

S Nat jsme spaly na kolejích Mendelu. Paráda. Společnost ve druhém pokoji nám dělal duch Matýsek, který nás dokonce večer vyzvedl z centra. Až po příjezdu na pokoj jsem zjistila, že má Nat promočené boty. Neřekla mi ani slovo. V ten večer totiž v Brně sněžilo docela dost.  

Další den ráno se mi nepodařilo přes telefon po obchodech sehnat žádné sněhule. Naštěstí jsme opět měly zachránce v podobě ducha, který nás svým autem odvezl do nejbližšího nákupního centra. Zachránilo nás to. V jednom obchodě byly ty nejsvětlejší růžové sněhule, jako jediné v Natčině velikosti. 

Pak jsme pospíchali na sraz v 10:30. Jediná Sky si nevšimla, že jsem psala zprávu o nutném posunutí, protože se jeden spoj opozdil. Tak tam chudák stepovala o půl hodiny déle, než bylo nutné. Ale nezmrzla. 

Když přišli nebo přijeli všichni ohlášení členové, kterým vždy Nat počítala knoflíky na bundách a kabátech, vydali jsme se ohřát do místní Zemanovy cukrárny a kavárny (ehm =D).  Je už trochu smutné, že nás skoro místo pozdravu při usazení servírka kontrolovala kvůli onomu očkování. Ale co se dá dělat. Počítali jsme s tím. Všechno v pohodě. 

Zabrali jsme dva stoly vedle sebe a dali si něco dobrého. Espe měla takovou chuť na kafe, že si spletla objednávky. Když paní servírka přinesla kakao pro Nat a espresso  zároveň s ním, tak ho prostě přistrčila pod nos Espe. Ta se ho hned ujala. A když pak přinesla servírka dvě latté macchiato, došlo Prin i Sky, že se někde stala chyba. Zatímco si obě hrály s Nat a jejím "pobytem" (píše se pop-it), dopátraly se všechny, že si Espe dala to, co si neobjednala. Naštěstí si Prin uměla pochutnat i na latté. 

(Asi jste si všimli, že jsem o sobě začala psát ve třetí osobě...inu, tak nějak to z toho vyplynulo a text se v této i dalších situacích psal prostě lépe). 

Mezitím se u vedlejšího stolečku rozpovídali Matýsek, Chris, Cinex a Claps. V 11:45 začala Espe nervózně koukat na hodinky.  Protože restaurace byla objednaná na 12h a Espe nesnáší, když někam přijde pozdě. Takže zavelela a všichni museli dopíjet. 

Procházkou jsme došli do restaurace U Tří Čertů. Zasedli jsme svá místa. Dotaz o očkování nás neminul. Stejně tak, jako poznámka, jestli víme, kolik dle nařízení může sedět u jednoho stolu osob. Věděli jsme. A pak jsme se bavili dál. 

Objednávky jídla byly velmi zajímavé. Takový Cinex, který se pohybuje i s Prin v branži restauratérů, měl velmi detailní požadavek na svůj oběd. Pana číšníka poprosil o málo propečený steak, avšak s pálivou omáčkou. A bez okurky a cibule, ty nemá rád. Do hamburgru. 

Po vydatném obědě jsme ještě naháněli čas, tak jsme si dali dezerty. Když už ta chvíle, kterou jsme na ně čekali, byla opravdu dlouhá (to jde poznat podle nudícího se dítěte),  normálně jsem se zeptala, jestli na nás s dezerty nezapomněli. Odpověď, která přišla, mně velmi překvapila. Objednané brownnies i cheesecake s malinami pro nás - Godriku drž se - přímo dělali a pekli! Tohle jsem ještě v žádné restauraci nezažila, aby dezerty přímo pekli. Počítala jsem prostě s tím, že to je jako třeba s Marlenkou. Nakoupeno určitý počet, naporcováno a kdo si objedná, hned dostane. A ono ne! Velká poklona tomu, že dezert opravdu dělají až na místě. Doufám jen, že jim ten cheesecake nezbyl, když jsme měli my jen jeden kousek. 

Po báječném dezertu jsme se vydali alespoň na krátkou procházku. Na ony zavřené vánoční trhy. Udělali povinnou fotku u vánočního stromečku (fotil to duch). 

Jakmile se všichni usadili, mrkla Espe na Cinexe, jestli "to má" a ať "to" připraví. Všichni s napětím očekávali, co se chystá.

Výsledek všechny nadchnul a stál za to. Každý účastník dostal svou vlastní kartičku a lá karta z čokoládových žabek. A ti, kteří se zúčastnili i předchozího srazu v Pardubicích dostali ještě pardubické vydání. 

Cinex byl totiž ten, který celou kartičku nakreslil a nejen, že vytiskl, ale také - držte se - vystříhal kartičky, nechal je zalaminovat a znovu je vystříhal. Velký potlesk. A že jich bylo! 

Zbytek odpoledne v čajovně se nesl v klasickém stylu. Probírala se kolej - třeba kolejní předměty, famfrpál, výuka, lidi, nováčci, chodilo se s Nat koukat na rybičky, jedl se perník (ten dělala Nat s Espe). Pil se čaj. Zastavil se za námi dokonce i Skyin mudla. Jak se čas začal chýlit ke konci, postupně se odpojili Prin s Cinexem, kteří to měli nejdál, pak Sky s mudlou, jelikož je čekal tatarák, pak Espe s Nat, až tam nakonec zbyl jen Claps, Chris a Matýsek. 

I tak se dal sraz považovat za úspěšný a legendární. V neděli ráno se většinou každý už vyspal doma. Matýsek s Espe a Nat ale ještě přespávali v Brně. 

Matýsek je vůbec velký gentleman. A Pan řidič s velkým P. Hodil Espe s Nat k autobusovému nádraží. A Nat uměla krásně využít všechen čas k tomu, aby si konečně v teplých botech zaskákala po sněhu. 

A co zažila Espe s Nat na zpáteční cestě? Inu... tak třeba, že kombinace autobusu a přestupu na vlak při první sněhové nadílce není zrovna ideální. V Olomouci strávily nechtěné 2,5 hodiny, než jel konečně zpožděný vlak, na který měly lístek. Během toho stihla Espe koupit pro jistotu ještě další dvě jízdenky na dva další spoje, kterými stejně nakonec nejela. Čarodítko sice ze začátku odolávalo díky svačině a pohádkám, než bylo úplně protivné, ale nakonec to prostě zachránilo nosítko. 

Na nosítko nedá Espe dopustit. Zatímco nervózně vyhlížela v podchodu u nástupiště, kdy konečně dorazí ten jejich vlak, na zádech měla krosnu (uvnitř krosny ještě batoh) a vepředu na břiše měla Nat, které bylo zima na nohy, pochodovala v podchodu, až Nat nakonec usnula. A tak chodila Espe s 20 kg na zádech a s 12 kg na břiše v té mrznoucí první zimě dobrých 20 minut, než konečně s 2 hodinovým zpožděním dojel jejich vlak. Ve vlaku jen co odložila spící Nat na sedadla, se dítě probralo, ale jakmile vidělo "hrací kupé", ta tam byla protivnost a únava. A myslíte, že to bylo z cestování všechno? Kdepak... vlakvedoucí je informovali o tom, že v Suchdole nad Odrou je čeká přestup do jiné soupravy (mimochodem, byl to vlak, který jel z Brna o 2 hodiny později, než vyjížděly ony autobusem), aby je dopravil do Ostravy. A sladká tečka na závěr? Ta byla! K velkému Espinému překvapení pro ně na nádraží dorazila Natčina mudl babička autem, což bylo pro Espe opravdu dechberoucí, neboť s tím vůbec nepočítala, ale měla z toho velkou radost.  Nat ještě větší.

Suma sumárum: V 10:30 odjezd z Brna, v 16:00 příjezd až domů v Ostravě. To byl opravdu cestovatelský zážitek. Příště Espe bude raději doufat, že Nat vydrží spíš 2,5 hodiny sedět na místě v autobuse, než aby dala Nat prostor s přestupem na vlak, kde by hrozilo zpoždění. Ale to mohlo koneckonců znamenat klidně i to, že by měl autobus třeba kolony na dálnici, že jo. Každopádně, zážitek to byl. 

Už při cestě z Brna se mi v hlavě rýsovalo město, ve kterém bude únorový či březnový sraz červené koleje příště... 

---

Čtvrté okénko se podařilo otevřít Annie Wise a získává pro svou Loty roztrhaný domácí úkol.