Mrznu…

Před několika lety mi kamarádka, která právě pobývala v mrazáku, poslala jeho fotografii.

Mrazák se mi velmi líbil, nicméně jsem neprojevil nejmenší zájem jej navštívit. Letos mi však přišel dopis podepsaný „Tučňáci“, ve kterém byly popsány léčebné účinky kryoterapie a který mě lákal k tomu, abych ji vyzkoušel. Může mi prý pomoci s bolestí pohybového ústrojí, psychickou únavou a dalšími problémy, navíc je jejím benefitem, že zároveň navštívím tučňáky, což jsem za svých pětatřicet hogroků ještě neudělal. Místo toho jsem během nich vystudoval nepočítaně předmětů, udělal nepočítaně soutěží, proseděl nepočítaně času na koštěti a způsobil si tím nepočítaně zdravotních problémů. Nechal jsem se přesvědčit a odhodlal jsem se podstoupit před začátkem školního roku zmrazovací kouzlo.

Pocity, jež jsem v jeho průběhu zažíval, popisovat nebudu. Musím však zmínit šok, který se dostavil, když jsem otevřel oči a uviděl toto:

Kde jsou ty krásné jiskřící rampouchy? Kde jsou kopce sněhu a ledová údolí? Zklamání bylo obrovské. Nejraději bych se hned vydal zpět na hrad, jenže ouha! V té tmě jsem nic neviděl. Proč jsem si jen nezkontroloval, kdy se mrazím, zda v době polárního dne, nebo noci?

Tápal jsem rukama kolem sebe a přemýšlel, zda má smysl volat o pomoc, když tu jsem zaslechl povědomý štěkot. To přece musí být Hafík! napadlo mě.

(fotografie Hafíka, pořízená Hekateou Centaurix)

Nebudu vás napínat, byl to on, hafoň, kterého jsme kdysi našli s Ywou v Zakázaném lese. První hafoň na hradě, praděd všech ostatních. Uchopil mou ruku do tlamy a někam mě táhl. Důvěřoval jsem mu, a šel jsem s ním. Pak se před námi objevilo světélko. Rostlo a rostlo, jak jsme přicházeli blíž a blíž. Nakonec jsem i přes zamrzlé brýle uviděl nádherné iglú. Před ním stála Ywa a svítila hůlkou. Že mě to nenapadlo! Asi mi trochu zamrzl mozek. Vytáhl jsem svou hůlku a pronesl: „Lumos.“ Nejenže jsem začal lépe vidět, ucítil jsem i trochu tepla.

Díky Ywě nebyly mé první okamžiky v mrazáku nejhorší. Poskytla mi totiž své útulné iglú k volnému pobývání; sama se s Hafíkem přenesla do mudlovského světa.

Netrpěl jsem hladem ani zimou, iglú bylo teplé a dobře zásobené. Nejlepší by bylo prospat v něm celou noc, bohužel má potřeba spánku a délka polární noci jsou dvě nesouměřitelné veličiny. Vydával jsem se proto na výpravy, abych našel ostatní obyvatele mrazáku a dal s nimi řeč. Bohužel nikdo z těch, které jsem našel, teplé iglú nevlastnil, všichni leželi venku, a byli tedy zmrazení. Jediný, s kým se mi povedlo promluvit, byla lesnice Jostein. Pohybovala se jen zpomaleně, když jsem ji našel, nicméně pokud jsem jí dokázal správně porozumět, říkala, že každý zmrazený má na sobě kouzlo mentálního budíku, které ho zahřeje, pokud zjistí, že by se dotyčný rozhodl pro zaktivnění, kdyby byl ve stavu rozhodnutí schopném. Jsou však podle ní i obyvatelé mrazáku, kteří nezmrzli, a buď mají svá iglú, v nichž se věnují samostudiu a sebezdokonalování, nebo se baví v tučňáčím lunaparku.

Jelikož Jostein mrazák brzy opustila, mnoho dalších informací jsem nezískal. Kde se nachází lunapark, nevěděla, proto mi nezbývá nic jiného než se sebezdokonalovat. Doufám, že to nepřeženu.

Zábavu mi poskytla jen velikonoční nebelvírská soutěž, jejíž zadání mi bylo do mrazáku doručeno, za což jsem vděčný. A pak samozřejmě psaní do Lví tlapou. Ty Marininy sovy trefí všude. Asi má sovice sněžní.