Kam zmizel nebelvírský oheň?

Na ten den si pamatuji, jako by to bylo včera. Přišla jsem do kolejní místnosti a zachvátila mě taková zima, jako už dlouho ne. Zastihl mě smrtelný třes, na ošetřovně mě zafačovali od hlavy až k patě a jediné, co ze mě zůstalo koukat, byl podivný, jedovatě nazelenalý kus obličeje. A řeknu vám, takhle péct perníčky a vítat Vánoce, to teda není nic pro mě!

Chvíli mi dalo, než jsem si uvědomila, co se to vlastně děje. V kolejce nehořel oheň a všichni nebelvírští místo chrabrých činů provozovali hromadný třes na ošetřovně nad pár léčivými dryáky. Kolejí se šuškalo, že vyhasl krb a jediné, co nám může kýžený oheň navrátit, je výprava do Zapovězeného lesa po stopách legendárního kouzelného tvora, ohnivce.

Netrvalo dlouho a oheň byl zásluhou kolejní výpravy do lesa navrácen na své právoplatné místo. Většina z nás – tedy ti, kdo zrovna neholdují vskutku vánočnímu kostýmu mumie – se úspěšně odfačovali, a dokonce i ta nazelenalá barva začínala z nebelvírských tvářiček pomalu mizet. Zdálo se, že teď už bude všechno tak, jak má být.

Kolejnímu vedení však vyvstal problém zcela nový – jak jen oheň v červeném krbu udržet? Vždyť doteď hořel bez problému, tak co teď? I na tuto otázku však naše skvělé vedení – a samozřejmě také několik dobrovolníků, kterým tímto patří neskonalý dík, – našlo záhy odpověď. Stačí přece přikládat! Konkrétně tedy suché dříví, aby bylo jasno. Staré smradlavé fusekle si nechte, děkujeme pěkně. 

A tak jsme začali vařit kartičky. Někdo míň, někdo víc, každý podle svých možností. Nakonec se však zapojila slušná dávka červených, kteří byli pro pohodové Vánoce ochotni obětovat nejen svůj čas, ale taky dobře pěstovaný účes a nejnovější oblečení.
A nesmíme zapomenout taky na staré známé červenofialové hrdiny, bez kterých by jen stěží dnes plápolal oheň v krbu – těm patří rovněž nesmírný dík!

Ať už tedy tato celohradní krbová pohroma přišla z jakéhokoliv důvodu - a já stále věřím, že to bylo proto, aby si někteří z nás konečně po letech upravili účesy - nakonec (snad) pro tentokrát vše dopadlo tak, jak mělo. A co že jsme si to tedy z náročného předvánočního zápolení všichni odnesli? A teď nemyslím tu hroznou rýmu, která mě ještě pořád pronásleduje.

Nejspíš to, že červená kolej se jen tak něčeho nezalekne. A zcela určitě také to, že když je potřeba dát hlavy (nebo tlapky) dohromady a obětovat se pro kolej, není lepšího kolektivu, než je ten nebelvírský!