Být cukrovím je poslání

Znáte to. Tu od toho kousek, pak zase tady. Perníček, rohlíček, linecké kolečko, čokoládový košíček, trubička, ořechová houbička, medvědí pacička, pracna, oříšek, vosí hnízdo či kokoska, kulička, hvězdička, marokánka, pralinka. Všechno musíme ochutnat a někdy je toho moc a najednou nedojíme či nám sladký kousek nezachutná. Zatímco nenačaté kousky putují na tác a zpět do lednice, pro možnost dalšího servírování, některé nakousané větší přeživší se snaží dát dohromady sezónní specializované oddělení.

 „Jsem tu od úterý, ale nevím kterého,“ začne perníček ve tvaru panáčka. „Původně jsem měl skončit v žaludku jedné ze studentek, ale někdo ji náhle zastavil. Tolik jsem se těšil, že splním své poslání,“ kouká na mě smutně.

„Poslání?“

„Jistě! Každé cukrátko má šířit radost a potěšení. To slibujeme, když se pečeme v troubě,“ kývá hlavou.

„A místo toho jste tady,“ konstatuji.

„No, ano. Já nevím, jestli mi nějak pomůže aplikovaná transplantace těsta,“ přidává se do hovoru linecké kolečko.

„Letošní hody jsou nějaké podivné.“ Na malém vozíku přijíždí nakousaný vanilkový rohlíček. „Mě si například někdo cpal pod hábit – na tajňačku. Naposled si pamatuji, jak mířím do pusy, a najednou prásk!“

„Zajímavé. Jak jste se dostal až sem?“

„Někdo mě zvedl na stůl a položil na talířek. Skřítci pak donesli do kuchyně. Čeká mě nastavování cukrem.“

„Vůbec nevím, co si pod tím představit,“ ozve se perníček.

„To já také ne. Chci být u někoho v žaludku, ne tady,“ směje se rohlíček.

„Dá se říci, co vás na tomto období baví?“

„Eh! Vás by jako bavilo se nechat upéct a mít za životní poslání se nechat někým sež… sníst?“ ozve se příchozí, nadrolená, medvědí packa.

„Ale prosím tebe, Páco, vždyť je to radost, vytvářet radost,“ oponuje linecké kolečko.

„Radost neradost, jsou to svátky brutality!“ odchází rozezleně a nechává za sebou cestičku drobků.

„Omlouvám se, slečno,“ prochází kolem zdravotní skřítka a zametá. „…můžete se přemístit na pododdělení popálenin. Zde budeme nyní pouštět motivační videa – Jak se nechat hezky strávit a Kousání není překážka, pro zvláště frustrované vypečené kousky.“

Posunu se mírně doleva a vidím, jak za paravánem chystají malou promítačku a několik připravených židlí. 

„Promiňte, mohu se na něco zeptat?“

„Jistě,“ dokončuje svou práci skřítka.

„Proč nedojedené cukroví prostě nevyhodíte?“

Skřítka se na mě s údivem zahledí. 
„Protože stále žijí, slečno.“

„A když je opravíte, dáte je zase na běžný tác? Určený pro všechny?“

Ošetřovatelka se zastaví. „Ne. Musíme je kouzlem dostat k tomu, kdo je poškodil. Jinak nedokončí své poslání. Strašidla v kuchyni si nemůžeme dovolit!“

„Pospěšme si! Už se začíná!“ prochází kolem skupinka připečených plněných ořechů.

Teprve nyní si všímám, že mají na vrcholku hlavy malé visačky s popiskem: „z kuchyně“.

Skřítka se usměje a odchází pryč.

Nahlížím ještě z několika různých směrů. Vidím na operační sál, kde právě probíhá transfúze krému do vosího hnízda; na lůžkovou část aplikovaného sněhového krému pro kremrole a trubičky. Dále tu mají místnost pro estetickou úpravu zevnějšku – aplikaci duhové rýže a polev. Opravdu zajímavé místo! Nemohu věřit, že tohle všechno vybudují v kuchyni jen na dva měsíce, a pak zase vše zmizí.

Nezbývá mi moc času, než má „předplacená doba“ vyprchá. Určitě mám v plánu se sem do kuchyně opět vrátit.

Mějte překrásné svátky a PROSÍM, DOJÍDEJTE!