Práce a pomoc existují

Je ráno a já si při pohledu do kalendáře říkám: ,,Hurá, je prvního května a máme volno.“ Hned listuji kalendářem a zjišťuji, že nás to samé čeká i osmého. Paráda, co víc si přát. Vyrážím tedy na hrad a doufám, že aspoň ve Velké síni bude něco k snědku, ale mýlím se, pusto a prázdno, jen v rohu si velebí odložené koště.

No nic, spásné nadšení, které kleslo, vystřídala myšlenka, že u Rosmerty snad něco najdu. U Tří bylo jako obvykle jen pár studentek a dva skřítci. Sedl jsem si, objednal máslový ležák a přemýšlel, co s načatým dnem. Vzápětí mě napadla myšlenka, proč vlastně Rosmerta pracuje. Když jsem si objednal druhý ležák, tak jsem se jí na to hned zeptal. Chvíli na mě koukala, ale pak přisedla a rozpovídala se. „Víš, Malteene, celý život tu běhám od stolu ke stolu a časem jsem vlastně zapomněla, co to volno je.“ Bylo mi ji líto a řekl jsem si, že si volno zaslouží stejně jako ostatní. Vždyť je to vlastně jediná osoba na hradě, která je dost opomíjená, v ústraní, nikdo k ní nezajde ani na kousek řeči. „Víš co, Rosmerto, dnes to za tebe vezmu já, jdi a užij si volno.“

To jste neviděli, co to s ní udělalo. Nejprve mi řekla, že to nebudu umět, pak že toho má moc k vyřízení a že to volno si ani neužije. Přišel jsem k ní blíž, pohladil její stárnoucí ruku a řekl, ať jde, že to zvládnu. Podruhé mi vyrazila dech ještě více. Zvedl se vítr, prach, odsunuly se dvě židle a už přede mnou stála navoněná se zavazadlem a Forcerem v ruce. Je prvního, takže si svátek práce užije tak, jak má, a já jsem spokojený, protože jsem to spojil i se svátkem pomoci.

Než jsem se nadál, dala mi pár informací, pergamen a frr byla pryč. Rozbalil jsem pergamen a skoro padnul na zem. Zrovna přišel nějaký profesor, tak už jsem letěl s máslovým ležákem k němu. Pak jsem vzal pergamen znovu, stálo tam: vyčistit sklenice, roznášet v lokále, utírat prach, skládat ubrousky na stolky, obsluha na zápasech atd. Tiše jsem zalapal po dechu a začal. Rosmerta mezitím létala jak zběsilá od rodiny k rodině, až na konec zakotvila U Tří šelem na Bahanárech a šla užívat svoje volno.

Na druhý den vše bylo jinak. Probudil jsem se kolem druhé hodiny ranní. Koukal jsem kolem sebe na špinavé stoly, ubrusy na zemi, papíry, zvratky, a uprostřed toho všeho stála Rosmerta. Ajaj, problém. Měla na sobě oblečení, tedy spíše to, co zbylo. Forcer byl na hadry, kufr se plazil do skříně potlučený. Rosmerta rozsvítila a šla uklízet. Pomohl jsem jí, a pak jsme sedli k limonádě. Na dotaz, jak to šlo, se rozpovídala.

„Víš, Malteene, dobře. Děkuji ti za to volno. Nejprve jsem letěla k příbuzným, poslední zastávka byla U Tří šelem. Ta hudba, pití, osvětlení, no prostě krása. Do té doby, než použil číšník na moje pití neumytou sklenici.“ To bylo zlé, protože jak znám Rosmertu, nenechala si to pro sebe. Navíc pokuty, které následně dostala, mluvily za vše. Použití kouzla Cleanerus glassus na číšníka, naměřené tří promile alkoholu, rychlost na Forceru přes tři sta devadesát, použití a ucpání komína po použití hop šup prášku, následné dolování ven…

„Jak jsem říkala, Malteene, děkuji, já si to užila.“ V lehkém šoku jsem odcházel s pocitem spokojenosti a úsměvem na tváři, když jsem si představil opilou Rosmertu zaseklou v komíně.