Co se zdálo nebelvírským bodovacím hodinám
Nebelbrach Mechacha
Nebelvírské bodovací hodiny se uložily ke spánku. Usínaly dlouho. Oči zavřely na konci zimy 2016, nedařilo se jim však ponořit se do snu. V létě je rušily jejich zmijozelské kolegyně, chroupající smaragdy tak vehementně, že z toho jejich červené kolegyně dostaly hlad, a přestože své zelené sousedky nepředehnaly, pojedly nakonec o 5 106 rubínů více než předešlý rok. Zaplnilo jim to žaludek a znemožnilo usnout.
Pak již však byly vskutku velmi unavené. Není se čemu divit. Od léta 2013, přesněji od 12. března 2013, kdy je hradní architekt nechal namontovat nad hradní bránu místo jejich předchůdkyň, které odešly do důchodu, nikdy neměly poloprázdný žaludek, jak se sluší a jak je to zdravé. Dobré zažívání jim zajišťoval pouze prázdninový půst, jinak musely trávit obrovské dávky potravy. V létě 2015 jim dokonce naservírovali 82 787 rubínů. Myslely tehdy, že prasknou.
Pohodlně se uvelebily nad bránou, připravené jen občas něco lehce posvačit. V zimě 2017 je ještě chvílemi přemáhala chuť, další školní rok již přinesl výrazné snížení dávek potravy, na což velmi výrazně navázal letošek. Někdo by dokonce mohl říci, že takto budou za chvíli trpět podvýživou, když nespořádají ani 40 000 rubínů, ale to by samozřejmě platilo, pouze pokud by byly bdělé. A to ony nebyly. Chrněly, až žluté sousedky mlaskaly, jakkoli se někteří domnívali, že jim tak chutnají jejich jantary. Když se však k nim přidaly i modré, kterým tyrkysy evidentně letos nejely, a dokonce zelené, začal být pravý důvod jasný.
Sen nebelvírských bodovacích hodin vůbec nezačal dobře. Stále se do něj vkrádala ústa Betelgeuse Orionis, křičící: „Krmit! Krmit! Krmit!“ Kolem nich poskakovaly tleskajíce Nerys Heliabel Ghostfieldová, Lily Peterson a Angie Claire Silvery. Do rytmu jejich dlaní tančili Oliver McCollin, Hekatea Centaurix, Sauron Žoužel Houžvičková, Inkar Tarkis a Elisabeth Victoria Maxwell. Ostatní členové koleje, zhypnotizovaní, vláčeli haldy rubínů a vsypávali je do lačných úst. Pak rychle odbíhali, aby někde splašili další. Někteří se už sotva belhali, z těch se pak stávaly rampouchy. Ale jiní naopak létali sem a tam s hlasitým smíchem na nákladních košťatech. Byla to noční můra.
Brzy se však sen stal příjemným. Zřejmě to způsobil odliv rubínů. Tyto kameny dávají sílu lva, nebojácnost orla a moudrost hada, což nejsou vlastnosti zdravého spánku. V menší míře jsou však blahodárné, zlepšují krevní oběh, přinášejí klid a mír.
Hodiny se ocitly v hodinovém ráji. Uprostřed dílny tam seděl u stolu hodinář, který vyměňoval staré pružiny a čistil zuby ozubeným kolečkám. Nikde nebylo ani památky po elektřině. Hodiny tam shromážděné byly bohatě zdobené, pyšnily se oděvem ze všech látek, roztodivných tvarů a různých barev. Vzduch se lehce pohupoval, jak jím proplouvaly vlny tikání a bimbání. Ručičky se navzájem podávaly číslicím, které dávaly hobla osmičce za zpěvu písně:
„Kam spěcháte, divná slečno?
Zde je pravé nekonečno,
spěchati je zbytečné.
Vše se vrací. Ne, že ne.
Vše se zpátky přižene
na své místo. Tím je věčno.“
Starý hodinář si vyžádal klid. „Všechny se dobře dívejte,“ začal mluvit. „Přišly sem mezi nás hodiny, které neměří neměnný čas, nýbrž to, co v čase vzniká a zaniká. Je správné, aby měly přístup do hodinového ráje? Slyšte a přemýšlejte!“
Přítomné hodiny začaly zpívat:
„Čas je kulatý jak země,
proto nikdy nepotemněl.
Kdo nechápeš, zesináš,
pochopíš-li, pak jsi náš.“
Nebelvírské bodovací hodiny se zaradovaly. Rozuměly, že změna přináší nepohodlí, a přitom je zbytečná, neboť Achilles želvu stejně nedohoní a letící šíp se nepohne. Postavily se blízko hodináře a těšily se, jak jim vyleští sklo. Tato trávicí trubice se přece jen při nedělání trochu zanášela.
Tu je vzbudil hluk. Slyšely šumot valících se kamínků. Podle vnitřní prázdnoty poznaly, že se vyprázdnily. Totéž se stalo i jejich kolegyním, jako po skončení každého školního roku.
Chápaly, proč jejich předchůdkyně s láskou vzpomínaly na celý rok 2006 a léto 2008. Konečně si to užívaly taky. Doufaly, že je žádný zlobivý student, nemluvě o neodbytném kolejním řediteli, nevyruší.
Náhle hrůzou vykřikly. Spatřily Olivera McCollina, jak si podupává nožkou.
Komentáře
Přehled komentářů
Kolejní časopis Nebelvíru školy Hogwarts.cz