Podivný mužíček, knihtisk a Drabába

24.10. se naše redakce odhodlala jít na lesní výpravu. Je známé, že se dělají různé kolejní výpravy občas i celohradní, ale tentokrát jsme si ji vybrečeli jen my a pouze pro nás. Byla to nejlépe využitá jednodenní propustka z redakce, kterou jsme mohli využít jen jednou v roce. Když byl potvrzen a odsouhlasen náš výlet, nemohli jsme se dočkat. Rozebírali jsme, co nás asi čeká, jaké bude asi počasí, a co se během roku venku změnilo. 

V den konání našeho dobrodružství jsme nikdo z nás nemohl dospat, tak moc jsme se těšili.  Hned u lesní brány na nás čekala madam Barb, která si v tichosti vyřezávala umělecká… párátka? No nic, alespoň, že je to skvělá lesnice a vždy nás zavedla na krásná místa lesa.

Počkat, vážně řekla, že neví, kam jdeme a co tam budeme dělat? Ehm… Pokud tohle zrovna čtete, tak jsme to přežili! 

Vyrazili jsme tedy vstříc neznámému dobrodružství.

Madam Elat se pustila do zpěvu, aby nám cesta rychleji utíkala, a aby v tom nebyla sama, tak se k  ní přidala i Sim. Sice zvládly zkombinovat asi 4 písničky, ale důležité je, že jsme při tom neohluchli. 

Prin si všimla, že madam Barb není úplně ve své kůži. Důkazem mělo být, že se kochala lesem! No uznejte sami, že to je přinejmenším podivné, když se lesnice kochá lesem! Všichni se pak zaměřili více na madam a nenápadně jsme ji sledovali. Madam se více a více kochala krásnou krajinou, a to nám přišlo více divné a podezřelé. Někteří z nás měli i strach z toho, co se děje. A jako správní, ustrašení a ustaraní kouzelníci jsme začali od madam zjišťovat, co je za den. Nu, podle všeho madam Barb nebyla jediná, kdo nebyl v kondici. Ani si nevzpomínám, na jakém dni jsme se shodli. Celé to bylo opravdu zvláštní.

Mezitím, co jsme se dohadovali o dni, nám u nohou začal plout jemný písek. Říkáte si, jak se uprostřed lesa vzal písek? Jó, to by mě taky zajímalo. Ale asi to bylo z celé té výpravy to, co dávalo největší smysl. Madam Eill nás dokonce donutila ho sebrat do kapes. S tím, že se bude později hodit (spoiler - opravdu hodil). Každý jsme si nabral do kapes tolik písku, kolik jsme zvládli unést. Následně nás pohltilo teplo… vlastně zima, možná obojí a my se ocitli v jiném čase. Alespoň madam Barb byla zase při smyslech.

Aby toho nebylo málo před námi stál tiskařský stroj a Nio začala vyšilovat, že je to náš, nebo spíš její, Jonáš. Madam Eill našla šém a společně s madam Barb chtěly spočítat letokruhy, aby zjistily v jakém jsme roce. Merlinžel se nerozbil šém, ale kámen. A tak se znovu madam lesnice začala kochat lesem. Tentokrát už to nebylo vůbec nijak podezřelé, protože díky tomu si všimla, že jsme cestovali zpátky v čase a ne dopředu. Mohli jsme tedy jít navštívit Prin, jako nemluvně… Teda nejdřív jsme museli vyřešit, co uprostřed lesa dělá tiskařský stroj. U kterého si myslela, že je to první předek Jonáše.

Z dumání nás probral až plešatý a bezzubý chlapík (podle profesorek i bez mozku), který na nás zpoza křoví vybafl s otázkou, co tady děláme. Mezitím, co jsme my, studenti, zůstali zaražení (až na Nio, ta po něm málem skočila, aby zjistila, co je s tiskařským strojem), se dámy ve fialovém hávu ujaly slova a rozhodly se, že to uhrají na inventuru jehličí.

Následovalo další dohadování a překřikování, které vedlo k jasnému výsledku: tiskařský stroj nebyl Jonáš, ale jeho úplně první předek, jenž patřil panu Gutenbergovi. Náš úkol byl náhle jasný - dostat stroj k původnímu majiteli. 

Jestli jste si mysleli, že jsme ten stroj k sobě přivázali a odtáhli, tak jste se… vlastně trefili. Využili jsme schopností naší madam Eill změnit se na dračici a mohli jsme ji tak zapřáhnout a následně vyrazit za Gutenbergem. Cesta byla náročná, tedy hlavně pro madam, protože utáhnout nás všechny, muselo být náročné. My ostatní jsme sledovali les a okolí ze hřbetu dračice. Přelétávali jsme nad stromy a blížili jsme se k malé vesničce za lesem. Dokonce jsme mohli vidět náš hrad v pubertě. 

Madam Dračice začala pomalu klesat. Pravděpodobně jí docházely síly, protože se z ničeho nic začala řítit dolů k zemi. Naštěstí se nikomu z nás nic nestalo a my mohli v klidu předat stroj původnímu majiteli. Teď už stačilo odtáhnout šéftlapku od  stroje, což byl  ten nejtěžší úkol z celého dne. Nio se nechtěla stroje vzdát. Rvalo jí to srdce. Nechtěla odtamtud odcházet. Trochu ji snad uklidnilo, že o tom všem mohla vyprávět našemu Jonáškovi. A vypráví mu o tom ještě dnes.