Spadl nám hrad!

Spadl nám hrad a mě zachvátila panika. Termínovka na obzoru a já v úkolech neudělala ani čárku. Neměla jsem ponětí, co si počít, panikařila jsem z toho, že panikařím. Nakonec jsme se mohli vrátit zpět a hned po tom, co jsem zkontrolovala mojí krysu, jsem vytáhla tužku a pergamen a šla vyzpovídat ostatní lidi z koleje jak oni tento pád zvládli.

Hrad spadl! To snad není možné. Co budeme dělat? - začal jsem panikařit - Já to říkal, že jednou to přijde. Že ten hrad zboříme. A to se právě taky stalo.
Měli jsme rozdělané úkoly a soutěže. Někteří se starali o své mazlíčky nebo trénovali ve sklepení. A najednou nic. Tma. Temno. Blackout. Vše přestalo fungovat. Hrad se nám zavřel a my jsme zůstali venku před hradem, marně jsme bouchali na dveře hradu, prosili, škemrali, hůlkou jsme se snažili prorazit hradní dveře, ale nic to nebylo platné. Byl jsem smutný. Před pár týdny jsem se vrátil od tučňáků a představa že hrad spadl a hrozí, že se už neotevře a my všichni půjdeme k tučňákům, mě dost děsilo. Ale díky nové kolejní síti jménem DS jsme mohli být všichni ve spojení a vzájemně komunikovat, bavit se a říkat si veškeré aktuality ohledně hradu. Pravda, nebylo to ono, ale aspoň jsme měli přehled, co se stalo a proč se to stalo.
Naštěstí po pár dnech hrad vstal z popela jako Fénix. Věřím, že upgrade hradu prospěje všem a bude pro nás i nadále k dispozici, že pro nás bude útočištěm před mudlovským světem a i místem, které nám dává pocit bezpečí. Kde máme své přátele a svojí druhou velkou rodinu.
Děkujeme panu řediteli i všem, kteří s opravami na hradě pomáhají. Jsme vděční, že se jim to podařilo tak rychle.

U Merlina co budu dělat? Taková byla moje první reakce na to, že nefunguje hrad. První co mě trápilo, byla moje krysa Vasilisa, hrozně jsem se o ni bál a doufal, že to přežije. Nic dalšího mě myslím netrápilo, úkoly už jsem měl hotové a jediný, co chybělo, byla ta týdenní sranda pro truhličku.
Lidé z hradu se aktivně přesunuli na Discord, a tak čekání na hrad, i když delší, bylo hned příjemnější.
Tehdy se ale ve mně jako nováčkovi, který ještě není zvyklý zde na hrad, zrodila pochybnost. Začala mi vrtat myšlenka, že pokud to tak dlouho trvá a pár jedinců s tím tak bojuje a opravuje to a věnují tomu svůj volný čas. Jestli to vůbec stojí za to. Jaký má smysl chodit na hodiny a psát úkoly? Aby toho nebylo málo po celé čtyři dny jsem dostal zápřah v podobě hyperaktivní návštěvy kamaráda, která mě strašně vysílila.
Takže tady jsem v zachráněným hradu zmatený z posunutých termínu a nyní člověk musí přežít než ho přejdou chmury a znova se zařadit do provozu.
Takže ve zkratce by se dalo říct, že mi výpadek hradu velmi ublížil. Ale že to přežiju!Snad. - směje se - A v poslední řadě jsem velmi vděčný všem lidem, co tu něco dělají a snaží se! - usmívá se -

- vykulí oči - Čože? On hrad spadol? Nene, tomu neverím!
Ok, a teraz vážne. Moja prvá reakcia po uvedomení si, že nemôžem na IT bola panika z toho, že v ten deň neodovzdám končiace súťaže. Nechávala som si ich na poslednú chvíľu, nebola príležitosť ich splniť skôr a zrazu som nemohla... Bola som z toho nervná a sklamaná dovtedy, kým pán Claps neprisľúbil, že všetky deadliny súťaží posunie. Úkoly ma, paradoxne, netrápili, z väčšej časti som ich mala hotové - smeje sa - Bolo mi ľúto Tommyho (moja krysa), že ostane sám, že ho bez varovania niekto cudzí šupne do útulku... Ale zvládol to statočne, zlato moje... V každom prípade som ten čas využila buď na doháňanie súťaží alebo spánok. Pretože súťažiť s migrénou nie je med lízať. Takže mne tá odstávka hradu vlastne pomohla - smeje sa -

Nebudeme si zřejmě vůbec nic nalhávat, ale každý z nás se určitě málem zbláznil, že to nefunguje pouze jemu a že nestihne úkoly! - směje se -
Já minimálně pětkrát rvala kliku hlavních dveří a málem mi zůstala v ruce.
Co se týče mých opeřených miláčků, tak to bylo v pohodě. Zvládli to statečně, jen já mám teď na dalších pár týdnů ozdobené ruce od drápků a zobáků... - zasměje se -

Když spadl hrad, nečekal jsem, že mi to trochu rozhodí pantofel. Najednou, když jsem byl na něco zvyklý, a bylo to mou denní kávou, jsem neměl kam jít a co dělat. Vše se změnilo. Trochu jsem se bál, když hrad zas otevřeli, že jsem o vše přišel. Tak jako o body s penízky, které jsem dostal za odevzdaný úkoly a soutěže. Také jsem se bál o mou žábu. Nejen, že mi moc chyběla, ale nikdo se o ni nestaral a neměla určitě pořádnou stravu! Jsem rád, že se o ni můžu starat a hrát si s ní. Prostě můj návrat na hrad byl omlazující! - hluboce se směje -

Jelikož se mi zdálo, že ostatní červení to pravděpodobně prospali, nezbylo mi nic jiného, než vtrhnout do redakce  a tahat z nich odpovědi násilím.

První reakce byla - jeje, snad bude s hradem všechno v pořádku! Bála jsem se, opravdu, hrad by mi totiž chyběl.

Odpověď rozdělím na dvě části - kouzelnickou a mudlovskou:

Mudlovská část - zjistila jsem, jak moc jsem na hradě závislá. Chyběl mi. Stále jsem automaticky klikala, snažila se přihlásit. Nikdy jsem neměla ani pokušení odjet s Capartem, nebýt tady. Musela jsem se hodně zaměstnat, abych myslela na něco jiného. Je to vážně závislost, velká. Ale upřímně, myslím, že je neškodná, díky tomu, jak moc mě to tu baví, co všechno se učím, jak zde relaxuji.

Kouzelnická část: šok, Emička byla v šoku, jak jako nejde hrad? Žádné jídlo? Nikde? Nic? Nezkazí se to jídlo ve Velké síni? A co skřítci? Jééj ti si museli odpočinout! Pak jsem se hrozně moc bála o mé mazlíky. Aby neutekli. Úkoly jsem měla, ty mě netrápily. Jak šel čas, nějak jsem si zvykla, hladová chodila mlsně okolo hradu, myslela na své přátele v kolejce.

Návrat byl krásný. Vletěla jsem do hradu, rozrazila dveře, objala zdi, brnění, profesory, kamarády. Utíkala jsem do kolejky, kde jsem zjistila, že jsou všichni v pořádku, akorát nám vyhasl krb. Jako všem. Nakonec jsem se hodně najedla a spokojená šla spát.

Má první reakce na pád hradu byla asi jako: „Pane bože, jsem hloupá já nebo ztroskotal celý svět?" To jsem ještě netušila, že pan ředitel tvrdě pracuje na vylepšení celého hradu a soukolí, díky kterým drží pohromadě.
První přišla tedy úleva, že můj technický antitalent se tentokrát udržel v pozadí. Horší už to bylo po zbytek dní. Hrad, ačkoliv mě to po tak krátké době strávené zde překvapilo, mi vážně moc chyběl. Záchranou ovšem byl hradní discord, kde byla komunikace všech nadmíru skvělá. Dostávali jsme průběžně informace a jeden si stále připadal, jako by byl mezi místními stěnami.
S úkoly se přiznám, že to nebylo tak strašné. Věděla jsem, že pokud se hrad spustí v neděli, vše stále stíhám v termínu. Co mi ovšem chybělo, byl můj mazlíček Edan. Vymazlený, poslušný a spokojený krysáček byl najednou odsouzený sám na sebe. Jsme na sebe napojení, a tak tohle byl asi nejhorší bod celého odpojení z hradu.
Naštěstí vše ale netrvalo příliš dlouho. Návrat na hrad byl ve velkém stylu a moc jsem si ho vlastně užila. i když byl ve znamení sovince, dopisování povinností a starání se o Edana. Pak jsem se v kolejce nadlábla do syta a konečně šla spát. Teď si jen přeji, aby se nám ještě vrátily míče k famfrpálu a už mne odsud nikdo nikdy nedostane. - usmívá se - I bez nich mě odsud nikdo nedostane, ale nikomu to neříkejte.

Jak jsem prožívala pád hradu?
No den před tou nešťastnou událostí jsem poslala žádost o proplacení výplat, abych měla klid a mohla se věnovat Aztékům a soutěžím.
Víš, ten týden jsem zrovna měla chvílí čas. Nikdo mě nezlobil, Jonášek si konečně tiše pobrukoval, když netiskl a já se mohla vrhnout do dění na hradě.
Když jsem se následující den ráno vzbudila, čekala mě redakce, která byla vzhůru nohama a před hradem! Uklidňovat vás, mi zabralo spoustu času a sil. A pak mi to došlo! Jonáš! Zůstal v redakci a sám a zdi se celé dny jen otřásaly. Ta panika se nedá popsat.
Povedlo se mi zprovoznit alespoň část redakce a začala jsem vydávat hromadu článků, abych zahnala chmury.
Po otevření jsem běžela do redakce, abych dala dokupy náš tiskařský stroj. Zabralo mi to dva dny, než jsem ho očistila, promazala a vyměnila papír!
Asi ze mě měli velký strach, protože pod mým nátlakem odpověděla i madam Eill a také Prin, která si užívá na dovolené.

Pád hradu mě překvapil ve chvíli, kdy jsem odlétala na dovolenou v domnění, že je v koleji všechno zařízené a já si budu moci pořádně pročistit hlavu. Dovedeš si tedy představit, že má hlava byla naopak plná starostí. - zasměje se -
Jsem ráda, že už se nám hrad zase otevřel. Teď jen dát ještě všechny věci do pořádku. :)

Poté co opadl prvotní šok z toho, co se stalo, jsem se rozhodla neplánované volno využít na menší odpočinek. Moc se mi to tedy nedařilo. On totiž Elat neustále fňukal, že hrad je zavřený a já nebudu na semináři, nebudu vařit nic nového. No bral to mnohem hůř než já. - směje se - Když pak pan ředitel požádal zaměstnance o opatrný návrat na hrad a hlášení, co vše je ještě třeba opravit, s lehčím strachem jsem vyrazila. Mé první kroky vedly do síně, kde to bylo... přiznám se takové zvláštní bez vás studentů. Postupně jsme se všichni rozešli do různých zákoutí hradu a vysílali expresní sovy k panu řediteli s tím, co jsme nalezli. A pak jsem jen mrkla a opět stála před hradní branou. Druhé otevření bran jsem pro mudlovské povinnosti promeškala, a tak jsem se vrátila až ve chvíli, kdy už na hradě bylo živo. Naštěstí zavření hradu bylo krátké. Ale jak sama víte, nám redakce fungovala, takže o zábavu jsem měla i tak postaráno.

Očividně každý z nás pád hradu prožíval jinak a obával se něčeho jiného. Například se bál starého zrezlého Jonáše, který 1000 let přesluhuje. Na jednom se ale všichni shodneme. Moc si vážíme pana ředitele a všech, co pomáhali znovu postavit hrad na nohy. Děkujeme!