Sedím za svým psacím stolem v redakci, ožužlávám brk a
civím na trůn naší hlavní korektorky.
Kde jen může být? Proč je nezvěstná tak dlouho?
Od té doby, co k nám do kolejky měli zavítat rodiče, aby se něco
dozvěděli o nás a našich známkách, se po Freye slehla zem. Nejdřív se přela se Simelii
v kolejce o uklízení jejich pokoje (jen tak mimochodem vůbec netuším,
jak ty dvě můžou sdílet pokoj), a pak najednou zmizela. Není. Ztratila se.
Nikdo o ní neslyšel. A to je divný! Frejuška se vždy postará o to, aby ji bylo
slyšet po celém hradě a přilehlých pozemcích. A teď je ticho. Jako ne, že by to
všem vadilo. Simelka si určitě užívá to ticho v pokoji, šaty jen a jen pro
sebe a postel taky. Ono jsem
se totiž nechala slyšet, že Freyuščino ego zabírá téměř celou Simeliinu
postel. Jenže nikdo ji nehledá. Jako chápu, známe Reevesovou všichni moc dobře, ale zápasy
se blíží a v adminu se kupí články ke korektuře. Prostě ji teď kolej, a
možná i celý hrad, potřebuje!
Z úvah mě vytrhl nenápadný pohyb na pergamenu přede mnou, kde se zničehonic
objevila vizitka.
Barnabáš Kouzlumbo
Vrchní vyšetřovatel Ministerstva Kouzel
Hlavní
kancelář
Londýn
Vytřeštím oči a rozhlédnu se po redakci. Nikde ani noha. I Cida si vzala
volno a odešla Merlinví kam.
Dojde mi, že jinou možnost nemám. Hrad i pozemky kolem jsou rozsáhlé a já nemám
tolik času se tím zabývat. A tak napíšu dopis a pošlu ho po sově přímo panu Kouzlumbovi.
O pár dní později mě vrchní vyšetřovatel zastihne v redakci při pokusu o
korekturu jednoho článku.
Vlasy mi stojí na všechny strany, kolem mě je hromada pokrčených pergamenu a
Cida utekla raději do kuchyně.
„No tady je mě rozhodně potřeba,“ zhodnotí vyšetřovatel místo pozdravu. Leknutím odhodím brk a zvednu hlavu. „No už bylo na čase!“ vyštěknu plná zoufalství.
„Nebojte se, vaši kapitánku a korektorku najdeme,“ ujistí mě a posadí se vedle
mě. „Kdy a kde jste naposledy viděla vaši spolužačku?“ zeptá se, otevře notýsek
a čeká na mou odpověď.
„No bylo to před asi před týdnem, když se uklízela kolejka. Byl tam šrumec, lidi
po sobě házeli věci, obviňovali se z nepořádku a ona se zrovna dost
hlasitě dohadovala se Simelii.“
Všimnu si, jak si jméno Simelie třikrát podtrhne a podívá se na mě. „Hm, mají
ty dvě často výměnu názorů?“ zkoumavě na mě hledí.
„Skoro neustále, ale i přesto se mají moc rády!“ vyhrknu a doufám, že Sim vyškrtne
ze seznamu podezřelých. Jenže to on neudělá.
„Jestli si dobře pamatuji, slečna Reeves je kapitánkou nebelvírského famfrpálového
družstva. Je to pravda? Kdo to teď vede, když je nezvěstná?“
„Ano je to pravda a tréninky teď vede Sim.“ Zamračím se nad fakty i nad
otázky vrchního vyšetřovatele.
„Hmm,“ zadumaně se podrbe na bradě a něco si horlivě zapisuje. „Máte i jiné
korektory?“
„No pomáhá jí s tím slečna Eillen,“ zahuhlám a doufám, že slečna nepřibude na
seznamu. Jenže opak je pravdou.
„No takhle, slečno. Krom všech kapitánů famfrpálových družstev tady vidím motiv
i u slečny Simelie a u slečny Eillen. Myslím, že jste dost chytrá na to, abyste
si dala dvě a dvě dohromady.“
Tiše přikývnu a zeptám se: „A kde hodláte začít?“
„V první řadě vás musím požádat, abyste zůstala tady a s nikým nemluvila,
dokud se nevrátím.“
Vykulím na něj oči, ale to už se zvedá ze židle, bere si svůj notýsek a vydá se
ven z redakce.
A tak se usadím a čekám.
Jenže jen tak nečinně sedět přeci nemůžu, ne? Vyskočím ze židle a běžím ke dveřím.
On je zamkl! Lomcuji s klikou a dveře se ani nehnou. Zkouším jedno kouzlo
po druhém a nic. Vzteky do nich kopnu a začnu se procházet sem a tam po redakci,
přičemž pořád očima těkám po hodinách.
Po třech hodinách se pan Kouzlumbus vrátí a na tváři mu pohrává zasmušilý výraz.
„Tak co?!“ přiběhnu za ním. „Máte ji?“ málem s ním zatřesu, ale včas se
zastavím.
„No,“ prohrábne si své krátké vlasy a podrbe se na bradě, „prošel jsem hrad skrz
naskrz, vyslechl tucet lidí. Nikdo o ní nic neslyšel. Je to vskutku záhada. Dokonce
mi přijde, že se někteří lidi i těšili z toho, že tady není. Ale ne-"
„Co se děje?“ vtrhne do redakce Freya a zírá na vyšetřovatele.
„Freyo!“ vykřiknu a běžím za ní. „Kde si do pekla byla!“ vyštěknu. „Víš, jak jsme
se o tebe báli?!“
Pán Kouzlumbus vypadá stejně vykuleně jako Freya. „Kde jste byla? Prohledal
jsem celý hrad a vy nikde!“
„No… já,“ nervózně se ošije, „pod postelí. Měli přijít rodiče a já se bála, co
vše se dozvědí od profesorů, a tak jsem se schovala.“
Plácnu se do čela a pan vrchní vyšetřovatel se rozesměje na celé kolo. „Tak tam
jsem vás nehledal, jen co je pravda. Nikdy by mě nenapadlo, že by se tak
statečné a velké děvče schovalo před svými rodiči,“ řekne a směje se dál. „Nu
dámy, tady moje práce končí. Bylo mi ctí a kdyby něco, víte, jak se se mnou
spojit.“ Mrkne na mě, vysekne poklonu a zmizí ve dveřích.
„Děkuji!“ stihnu zakřičet a pak vezmu Freyu za ruku, usadím ji na její trůn a podám
jí talíř plný pralinek.
Kolejní časopis Nebelvíru školy Hogwarts.cz