Pohledy na lásku k jídlu

O mně se ví, že mám velmi ráda jídlo. Moc ráda zkouším různé kuchyně, recepty, zbožňuji kávu a sladké. Dlouze jsem přemýšlela, jak tento článek pojmout. Rozhodla jsem se zaměřit na několik sfér. 

Proč je vlastně důležité jíst? Naše tělo prostě a jednoduše potřebuje základní živiny. Jsou to voda, bílkoviny, tuky, minerály a sacharidy. To vše dodává energii potřebnou pro žití. Pokud jsou všechny živiny pěkně v rovnováze, jsme fit a zdraví. Je pak na nás, jak a co jíme. Pokud je příjem nevyvážený, nezdravý, dochází k obezitě. To mě přivedlo k myšlence - a na chvíli se vrátíme do minulosti. V minulých obdobích nebylo jídla dostatek, byl hlad, hladomor. Organismus lidí si na tuto situaci zvykl tak, že si udělal zásoby, naučil se šetřit s energií. Dnes je situace naprosto opačná. Potraviny a jejich výběr je naprosto luxusní. Ba nebojím se říct, jak moc potravinami plýtváme a mnohdy si jich nevážíme. A obezita a s ní spojené komplikace? Tak to je kapitola na několik stran. Ovšem fakta jsou velice varující.

Druhou část zamyšlení bych věnovala jídlu samotnému. Jídlo není jen o uvaření a nabírání na lžíci, vidličku či nůž a donesení k ústům. Víte, co je na jídle to nejkrásnější? To nejdůležitější? To vše okolo:

Stravování začíná doma. Zde se formují naše první stravovací návyky, následuje školka, škola. Nejíme sami, jsme ve společnosti. A když říkám, jak ráda jím, nejsem sama. Jsem většinou v milé společnosti a o tom ta má láska k jídlu je. Uvědomila jsem si totiž, jak vlastně jídlo lidi sbližuje. Láska k jídlu přináší lásku k lidem samým. Vezmeme si další příklad - romantické večeře zamilovaných párů. Další jídlo a láska ruku v ruce. A dále tady máme třeba rodinné obědy, večeře, oslavy. Všichni si spokojeně nacpávají bříška a jsou spolu. Ještě nesmím opomenout například pracovní obědy. Sice se pracuje, ale ta lepší část je právě jídlo. 

Když to vezmu kolem a kolem, jídlo je skvělé antidepresivum. Káva a větrník je přeci tisíckrát lepší. K tomu milá společnost a úsměv je na světě. 

Nemyslete si, že Vás nutím jíst, abyste předešli třeba depresi! Kdepak! Jen jsem se chtěla trošku zamyslet nad jídlem jako takovým. A přišlo opravdu mnoho myšlenek.

Kéž Vám jídlo přinese radost a příjemné chvilky, jako mně.

Na závěr bych ještě chtěla dodat, že mám svou malou nástupkyni. Naše Mischel, malá lvice, mi šlape na paty. Je to také jedlík, nebojí se se mnou šťouchat v řadě, když třeba čekáme na rozdělení dortu. Myslím, že mám skvělého nástupce! A že jídlo sbližuje dokazuje i neskutečně milá básnička od naší šéftlapky mé osobě, nemohu jinak, než se podělit:

Věčně hladové lvíčátko,

najde večeři zakrátko,

nacpe si s ní ten svůj pupek,

zas nevejde se do svých dupek.

K Vánocům jí větší dáme,

její velký apetit totiž známe,

S láskou Vaše Ema (k jídlu samozřejmě)